Jít si za svým snem

6. října 2015 v 17:40 | PoprockCZ |  Téma týdne
Často se setkávám s lidmi, kteří mají nějaký sen. Chtějí jít studovat neobvyklou školu, mají nevšední zájmy nebo se jednoduše chtějí stát někým, kdo se k nim dle názoru ostatních nehodí. Mrzí mě, že od nich pak často slýchám věty typu: "Jo, chtěla bych to zkusit a přihlásit se na tu policejní akademii (kriminalistiku), ale to nedám. Nevezmou mě, nemám šanci." Spousta lidí ani neví, že pro danou věc má vlohy a stále se podceňuje. Často pak potencionální talenti a nadaní lidé končí na sic lukrativních pozicích, ale práce je nenaplňuje, nebaví a jsou z toho nešťastní.

Myslím, že pokud máte ve svém okolí někoho, kdo má podobný sen, určitě byste ho v něm měli podporovat. Nezáleží na tom, jak moc je jeho sen reálný. Nezáleží na tom, jestli je člověk v daném oboru dokonalý. Jde o to, že práce (činnost) by ho měla bavit a měl by mít chuť se v ní zlepšovat. Ne nadarmo se mnohem rychleji učíme věci, které nás baví a naopak vytěsňujeme ty, co nemáme rádi. Je naprosto přirozené, že o můj sen/koníček se zajímat chci, už kvůli své vnitřní motivaci to jednou někam dotáhnout.

Pro snílky: Jděte si za svými sny.
Najděte si vlastní motivaci a postupujte vpřed. Nemusíte hned být mezi špičkou, stačí když si dáte například závazek, že každý den něco pro svůj sen udělate. Chcete žít v cizině? Každý den se naučte pár slovíček, zjistěte zajímavosti o lokalitě, která se vám líbí nebo se přes internet seznamte s místními. Ten, kdo miluje sport, může každý den alespoň deset minut trénovat (ano i takový malý krůček bude časem znát). Zkrátka nebojte se jít za svými sny, najděte si motivaci a věnujte se jim.

Ptáte se mě: A co, když to nevyjde, co když to nedám?
Základem je pozitivní myšlení, nic si podvědomě nepodsouvat. Pokud nastane situace, že nám nějaká věc opravdu nevyjde - nevadí. Získali jste drahocennou zkušenost, možná i sehnali zajímavé kontakty na lidi se stejným cílem a třeba vás prohra ujistila v tom, že se máte vydat trochu jiným směrem. Navíc, kdo říká, že máme jen jednu šanci? Stačí se nevzdávat, mít radost ze života a za rok to třeba zkusit znovu. Dle mě je vždy lepší žít v menším pohodlí, ale dělat něco, co nás naplňuje a činní nám radost.

Pusťte se do toho! A pokud žádný cíl nemáte, určitě si nějaký vytyčte.
Na závěr už jen doplním výstižnou větu: "Lidé nejvíce nelitují toho, co udělali, ale toho, co neudělali."

Přeji hodně zdaru. :)
 

Vý-let (2013)

13. února 2015 v 18:17 | PoprockCZ |  Filmoviny (TVčko)
Vý-let: první propracovanější film DTV DDM, oceněný zvláštní cenou za vtip a triky v soutěži Animánie.

Začněme ale od začátku. Začátkem školního roku 2012/13 jsem začala chodit do kroužku DTV (dětské televize). Byli tam sice dva kluci z loňského roku, ale jinak se celá parta sešla na novo. Dalo by se říct, že tím započala další kapitola tohoto už letitého kroužku - s novou partou lidí, kteří ještě neměli o natáčení jako takovém moc ponětí, ale měli zájem.

První půlrok jsme se seznámili se základním střihem, základy fotografování a animací. Začínali jsme krátkými (několika sekundovými) animacemi statických objektů, postav z modelíny a dalších předmětů.


Po půlroce přišla vedoucí se skvělým nápadem na "náš první velký projekt." Inspirovala se totiž jedním videem, kde parta kluků animovala člověka, který ležel na zemi a s pomocí přibližování malých objektů k objektivu fotoaparátu docílili stejné velikosti, jakou by měly makety v realitě. My si ale stanovili vyšší cíl. Jako pozadí jsme totiž nepoužili podlahu, ale rovnou zelené klíčovací plátno.

Na scénáři jsme se podíleli všichni. Cílem bylo udělat krátký filmeček o klukovi, který letí do vesmíru. Při vymýšlení nápadů vznikly takové věci jako: rozsypání lentilek, vyměnění americké vlajky na Měsíci za českou, prohlížení cesty v mapě a setkání s Lajkou.

Po vytvoření rekvizit (raketa s Lajkou, hvězdy, měsíc, dělo). Jsme se domluvili na víkendu, kdy jsme se sešli. Vedoucí přistavěla štafle doprostřed sálu a izolepou jsme na ně přidělali stativ (typické české řešení technických problémů). Fotili jsme na kameru, která sice neměla takovou obrazovou kvalitu, za to byla více širokoúhlá a do záběru se nám tedy vešlo celé plátno i s hercem. Hlavní hercem byl Matouš, protože byl z nás ze všech nejmenší a vešel se na dvoumetrové plátno tak, že kolem něj zbylo ještě dost místa na animaci předmětů.

Jakmile jsme celý sál zahalili do tmy zatáhnutím závěsů a rozsvítili světla, "natáčení" začalo. Bylo kolem dvou hodin odpledne. Každý z nás měl za úkol pohybovat s určitým předmětem. Matouš jen ležel na boku s podepřenou hlavou o krabici s nůžkami a posunoval se pouze podle pokynů vedoucí, která celou dobu stála na štaflích a hlídala celkovou organizaci.
Největší strach jsme měli ze scény, kdy Matouš vylétává z děla do Vesmíru. Trik jsme provedli tak, že jsme dělo položili na krabici, která byla celá zahalena zeleným klíčovacím plátnem. Báli jsme se, že krabice bude ve výsledku rozpoznatelná a efekt výletu z děla bude pokažený. K našemu překvapení se však právě tento trik skvěle povedl.


Natáčení jsme zakončili po šesti hodinách a 800 nafocených fotkách. Práce to byla náročná hlavně pro Matouše, který se za celou dobu prakticky nemohl pohnout.

Po večeři v podobě několika krabic pizzy jsme si zahráli partičku a vytvořili krátkou parodii na gangnam style - jen tak pro zábavu. Spát jsme šli za zvuků puštěných filmů.

Střih zkoušeli všichni. Nakonec se ale vybrala moje práce a od té doby jsem si střih tak oblíbila, že stříhám prakticky všechno, na čem se nějak podílím. Střih představoval vybrání správných (povedených) snímků, nastavení optimální rychlosti přehrávání, naklíčování pozadí na pohybující fotky vesmíru a také závěrečné titulky, přidání hudby a zvuků.
Výsledek si myslím stál za to. Vím, že kvalita obrazu je špatná, ale nám šlo hlavně o to si animaci zkusit, správně naklíčovat pozadí a doladit zvuky.

Tady si můžete prohlédnout výsledek naší (mojí) první společné práce za půlrok "cvičení:"

A ještě malá zajímavost na závěr: Při scéně, jak kluk jí banán se Matoušovi málem udělalo špatně, protože banány nejí. Kousky banánu jsme tedy museli rychle odlamovat.

Změna plánu?

29. prosince 2014 v 23:45 | PoprockCZ |  Ze života
Možná jsem již v minulosti zmínila svou touhu po zapálení do některého ze sportů či jiných zájmových činností v některém z článků. Loňský shrnující článek dost vypovídal o tom, že i přes můj zájem jsem nemohla přijít na něco, čemu bych naplno věnovala svůj čas s pocitem, že mě to baví a zároveň s myšlenkou, že tato činnost je užitečná. Kroužek DTV (natáčení, fotografování a střih filmů) začal být méně a méně aktivní. Filmy jsme natočili sotva dva za rok, kluci jen blbli a vedoucí nakonec oznámila, že nestíhá a že kroužek od září předá (pro mě tehdy ještě neperspektivnímu) mladému klukovi, který sice je fandou do filmu, ale nemá moc zkušeností s filmem jako takovým, spíše jen s 3D animací. V domnění, že se kroužek příští rok pravděpodobně začne rozpadat jsem začala hledat nejprve nějakou domácí fyzickou alternativu.

Zkoušela jsem chvíli běhání, ale to mě brzy odradilo tím, že se u nás dá běhat jen po vesnici mezi domy a nebo až v aleji u pole, kde je ale často bahnitá a kamenitá cesta zrytá koly traktorů. Navíc to byla jen sezónní aktivita, jelikož za deště a sněhu se běhá špatně - už kvůli zmíněnému bahnu. Pak jsem přešla na cvičení doma u xboxu 360. S pomocí virtuálního trenéra jsem odcvičila pár týdnů všemožných cviků. Problém nastal tehdy, když se začalo brzy stmívat, já se ze školy vracela pozdě a televize byla zapnutá nonstop. Jednoduše jsem se k xboxu nedostala. Sestavila jsem si tedy vlastní výzvu: Každý den několik sklapovaček, dřepů a jako vedlejší cíl se naučit pořádné kliky. Výzvu jsem se snažila často dodržovat, jenže efekt u nejvíce dřených kliků se nedostavil ani po několika týdnech, kvůli častému natažení svalů, a tak má snaha pomalu ustávala až jsem přestala nadobro. Tehdy jsem si řekla, že nad sebou potřebuji někoho, kdo mě k činnosti bude nutit, aby výsledek byl lepší a zároveň mě ujistil, že cviky dělám správně. Hledala jsem na internetu nějaké sportovní kluby, ale nic jsem v blízkosti mého dojíždějícího města nenašla. Pak nastaly letní prázdniny a já hodila všechny nesnáze za hlavu a doufala jsem, že se celá situace nějak vyvrbí. Tak se také stalo, dodnes nevěřím, jak se všechno mohlo tak rychle obrátit!

Ke konci prázdnin mamka konečně našla webovky jednoho basketbalového klubu (tou dobou nově vytvořnené), kde mě trenér ihned přijal. Tréninky jsou třikrát týdně. Naštěstí pro mě se jeden trénink kryje s DTV (zrovna ten posilovací), a tak chodím jen dvakrát, což mi naprosto stačí. Je hodně těžké se od nuly vyrovnat holkám, co basket hrají už čtyři roky, jsou o rok starší a patří mezi nejlepší v okrese a možná i v kraji, protože vyhrávají zápasy s o čtyři nebo pět let staršími soupeřkami. Já se snažím trochu cvičit i doma. Každý den tak dvacet minut až půlhodinky. Jednak je potřebuji dohnat a jednak proto, že na tréninku se převážně učí strategie - techniku už všichni ovládají, krom mě. Techniku se tedy "doučuji" doma. Jsem ráda, že i za krátkou dobu jednoho půlroku - navíc s dvou měsíční přestávkou, kvůli zranění kotníku - je vidět progres v technice. Triky, co mi dříve přišly nezvladatelné už alespoň v pomalejším tempu zvládám a některé už naskakují automaticky. To mě na sportu asi nejvíce těší - vidíte výsledky práce úměrně na vaší snaze. Problém však zůstává s kolektivem, do kterého stále nemohu naskočit. Holt čtyři roky, jsou čtyři roky. Navíc já stále nehraji zápasy a chodím na jinou školu, takže bohužel nemáme společná témata. Navíc už to je taková parta, že se nikomu nechce trhnout, aby se trochu rozpovídal s nováčkem, který je neustále zamlklý a když ho dostanou do týmu na těžší úkoly (házení trojek a podobně), tak je to jen přítěž. Jinak basketbal mě jako sport baví. Trenér se nakonec ukázal jako snaživý se mi trochu přizpůsobit. Asi hlavně po tom zranění vidí mou snahu a nechce mě zbytečně ztratit, když už vidí jak se snažím. Kolektiv stále zůstává s otazníkem, je to poslední věc, která mi brání se na tréninky těšit. Doufám, že časem (snad co nejdříve) se všechno změní a i já budu mezi holkami otevřenější a veselý člověk jako ve škole a hlavně v kroužku.

*Mimochodem na tomhle příkladu je krásně vidět moje povaha:
1) Lidi, které neznám a ani o mě nejeví zájem, k sobě nepouštím - jsem neutrální a zamlklá při jejich úsměvných dotazech si připadám trapně jako na některých táborech, kde jsem jaksi nezapadla do typicky puberťáckého prostředí namalovaných třináctek a čtrnáctek.
2) V kolektivu většinou vrstevníků, kde je snaha o přátelství spíše neutrální, ale všichni jsou noví - jsem také neutrální, ale snažím se sem tam s někým pokecat, navázat kontakt a seznámit se.
3) Ve třídě nebo v okruhu lidí, se kterými se sice vídám často, ale úplně nejlepší kamarádi nejsme nebo naopak se docela kamarádíme, ale vidíme se málokdy - jsem většinou optimistický člověk, který stále vymýšlí hlouposti, které zlehčí atmosféru, snaží se neřešit blbosti a naopak řešit věci, co ví, že by se řešit měly. Při hodně dusné atmosféře se stáhnu a jsem neutrální, ale většinou to netrvá moc dlouho a zase se dostanu do optimistické nálady.
4) V kroužku DTV nebo s pár lidmi, které považuji za své nejlepší přátele - jsem naprostý blázen schopný čehokoli. Energie ze mě srší, mám chuť něco zorganizovat, napadají mě spousty nápadů a cítím se skvěle. Škoda, že těchto chvílí je v mém životě málo, ale když příjdou je to úžasné. Většinou do tohoto okruhu spadají lidé, kteří jsou velmi extrovertní, energičtí a nezkazí žádnou legraci. Bavíme se o všem možném, ale NE o oblíbených teen tématech stylu bulvár, úchylnosti a podobně. Zkrátka jsme všichni trochu šílenci zapálení pro společný zájem nebo projekt, který zvládneme dodělat rychle, efektivně, ale hlavně se skvělými a zábavnými zážitky.*

Vedoucí v kroužku sice dostál mému přesvědčení, že natáčení samotnému moc nerozumí, zato se ukázal jako skvělý motivátor. Vždy po dokončeném projektu vymyslí další, případně sežene náměty, když se k tomu nikdo nemá. Sice si teď musíme s kámoškou kluky hlídat ještě více a samy, organizace je víceméně taky zcela na nás a natáčení samotné probíhá tak, že vedoucí příjde tak v polovině, jestli se opravdu maká a zase odejde, ale má to své výhody. Všechny projekty jsou teď o nás. O tom, jak si je zpracujeme a zorganizujeme, o tom jak moc budeme chtít ze sebe dostat to nejlepší. Dává nám velkou volnost, ale zároveň nás nutí, aby žádná schůzka (jednou týdně) nebyla nevyužitá. Takže se stále něco děje, pracujeme na několika projektech najednou a někdy už i sám vedoucí nevěří, kolik toho stíháme. V porovnání s loňským rokem: Loni - 2 filmy za rok, Letos - 3 za půlrok a spostu dalších drobných projektů kolem.

K mému překvapení jsem se nakonec dostala i k domácímu cvičení v teple pokoje. Konečně jsme s mamkou dostaly doporučení od známé a našly si na internetu cvičení zaměřené na zpevnění především rukou, ale i těla jako celku. Což zrovna já s mými naprosto slabými rukami přesně potřebuji. Nakoupily jsme základní 0,5 a 1kg činky a začaly se řídit instruktáží. Musím říct, že třicet minut zátěže na ruce a cardio cviky dá dost zabrat, ale nyní mám konečně motivaci se sebou něco dělat. Ono totiž všechno se vším dost souvisí: zpevnit ruce na basket -) zlepšit se v basketu -) více se seznámit se spoluhráčkami -) mít dobrý pocit ze sportu, spojený s koníčkem DTV, který mě neskutečně baví.

Takže příležitostí využívat čas efektivně mám teď mnoho. Motivace by také byla. Teď stačí jen vydržet a hlavně všechno časově skloubit ještě se školou a dojížděním. Ano bude to náročné (po 3 dny v týdnu se budu vracet domů pozdě večer; 2 dny v týdnu alespoň 30min tréninku basketu - jen 2 dny, protože je to omezené místem, kde můžů trénovat a taky nepočítám, že budu trénovat po "opravdickém" tréninku; každý den krom 2 dnů basketbalových tréninků budu absolvovat domácí cvičení; v průběhu týdne budu muset organizovat aktuální projekty DTV a k tomu všemu budu muset nějak stíhat učení na písemky, které píšeme prakticky třikrát a více týdně. Bude to zajímavé a náročné, ale jestli tohle všechno zvládnu skloubit (sport, škola, hobby), tak budu opravdu spokojená.

Je úsměvné, když si vzpomenu, že jsem loni touto dobou měla prakticky celý týden volný a skoro jsem neměla (krom střihu u PC), co na práci. :)

Děkuji všem, co článek dočetli až do konce. Jestli také uvažujete o tom, že byste začali cvičit - začněte. Stojí to námahu a čas, ale výsledek za to stojí. Přeji nám všem dobré výsledky, radost z pohybu a hlavně pevnou vůli, protože když se chce zvládne se vše!
 


Filmoviny (TVčko) - úvod

4. prosince 2014 v 19:24 | PoprockCZ |  Filmoviny (TVčko)
Ahoj, vzhlehem k mé časové vytíženosti jsem se rozhodla skloubit příjemné s užitečným. Jak jste si asi všimli na blog jsem opět neměla teď mnoho času, především kvůli kroužku. Jak už asi víte mým největším koníčkem je natáčení a střih videí, které převážně tvoříme s partou lidí v kroužku. Příprava filmu od scénáře až po výsledný střih zabere mnoho času. Mnoho lidí si myslí, že je to jednoduché, ale ten, kdo se tomu věnuje pravidelněji ví, že natočit kvalitní film není jen tak. Proto jsem se rozhodla založit novou rubriku, kde vám povím o filmové přípravě, průběhu natáčení, výsledném postprocessingu a o našich zážitcích. V rubrice najdete také ukázky budoucích scénářů, technických scénářů a rekvizit. Doufám, že vás tato rubrika osloví a také si zkusíte sami něco vytvořit nebo se inspirujete našemi nápady či chybami. Koho tato rubrika příliš nezaujala nemusí zoufat. I nadále se budu snažit vydávat povídky či příběhy za života.

Nejistota očekávání

23. srpna 2014 v 20:49 | PoprockCZ |  Ze života
Září se blíží a s ním i nejistota a očekávání. Čeká mě devátá třída, poslední rok k dosažení základního vzdělání. Někdo se mě nedávno ptal zda se těším do školy. Jednoduchá otázka říkáte si - jasně, že ne, prázdniny jsou lepší - mě však příjde neuvěřitelně složitá. Prázdniny jsou fajn, když je máte s kým strávit. Vyhlídka letošních prázdnin vypadala velmi dobře, ne vše se však zcela povedlo. Především zlatý hřeb - setkání s mojí letitou kamarádkou s níž se výdáme tak jednou do dvou let - se neuskutečnil. Za celé léto jsem se dostala do společnosti mých vrstevníků jen na dvou táborech, jelikož u nás na vesnici parta není, kamarádka nepřijela a zbytek světa někam zmizel nebo měl svoje starosti. Nikdy v životě jsem ještě nezažila takovou touhu po společnosti. Touhu po vtipných i vážných konverzacích, procházkách s kamarády a kolektivním sportu nebo společné akci. Vždy jsem se cítila dobře sama i mezi lidmi, ale teď si konečně začínám uvědomovat, že kontakt s lidmi (kamarády) mi neskutečně chybí. To je tedy hlavní důvod, který mě přeci jen do školy táhne. Na druhou stranu je tu nejistota z nového třídního prostředí, nových učitelů a spolužáků, kteří se přes léto třeba zcela změnili - bohužel, u jiných bohudík. Těžko říct. Pak tu máme kroužky a sport - ano i tyto aktivity jsou pro mě zcela nejisté kvůli novému kolektivu a vedoucím. Samozřejmě doufám (očekávám), že vše nakonec alespoň z části dobře dopadne, ale nic není jisté.

Tímto článkem, či spíše úvahou jsem jen chtěla poukázat na to, že ne vše je tak jednoduché, jak se zdá, ale i přesto se nesmíme ohlížet, jít dál a věřit v lepší zítřky. A co vy? Jak jste prožili svoje prázdniny? Budu se těšit na vaše komentáře pod článkem. Na závěr už stačí jen dodat - mysleme pozitivně. :)

Žlutočerná

14. července 2014 v 17:34 | PoprockCZ |  Povídky a příběhy
Byl krásný den. Slunce jasně svítilo a jeho paprsky se odrážely od skleněných tabulí. Markéta právě mířila do kina a cestou přemýšlela. Těšila se na skvělý film, ale do začátku promítání zbývala ještě půlhodina. Když došla ke kinu, které se nacházelo v nákupním centru, řekla si, že zbývajících dvacet minut stráví v malé kavárně.

"Jednu kávu, prosím," pronesla k číšnici, která kývnutím souhlasila.

Když kávu dopila a chystala se odejít, všimla si malého odznaku na zemi. Byl to žlutý odznak s černými pruhy, nic zvláštního. Minula ho a zamířila ke kinu.

Přišla právě včas, uvaděčky akorát zavírali sál a v kině se začalo pomalu stmívat. Film byl skvělý, pomyslela si u titulků Markéta, ale uvnitř jí něco říkalo, že tento den nebude jen pěkný. Zahnala trýznivou myšlenku pryč, zvedla sedačku a opět její pozornost upoutal žlutočerný odznáček, který ležel nedaleko jejího sedadla. Podivila se a šla pryč. Už byla venku, když si vzpomněla, že v kavárně zapomněla klíče. U vchodu do kavárny pozdravila číšnici a rychle zamířila ke svému stolku, u kterého seděl zvláštní muž.

"Dovolte prosím, někde jsem tu nechala klíče," řekla Markéta.

"Zrovna jsem si říkal, čí jsou," usmál se muž a podal jí je.

Markéta poděkovala a zamířila domů. Před domem vyhrabala z kabelky klíče a pomyslela si, jak je dobře, že se její zlé tušení nevyplnilo. Když je doma pověsila na věšák, strnula hrůzou. Na klíčích byl připnutý žlutočerný odznáček.
__________________________________________________________________________

Ke vzniku: Tato povídka vznikla při hodině humanitního semináře. Téma bylo zcela volné, a tak jsme si s holkami daly téma: Ztráty a nálezy. Mě samozřejmě nenapadlo nic lepšího, než z ní udělat pořádné drama. Učitelce se povídka líbila (má ráda otevřené konce a zvláštní názvy), takže svůj cíl splnila. Také ji hodně využívám, když po mě někdo chce v přihlášce literární tvorbu.

Na Vaše hodnocení a názor na povídku se těším v komentářích.

PoprockCZ

1000! Poděkování + překvapení

21. června 2014 v 15:47 | PoprockCZ |  O blogu
To si takhle zase jednou scrolluji stránku mého blogu a co nevidím? Krásné číslo 1000 návštěv. Moc ráda bych vám tímto článkem poděkovala za vaši přízeň. Jsem ráda za každý váš komentář, návštěvu i za přečtení mého článku. Opravdu vám moc děkuji. Jako takové menší poděkování vám prozradím na co se můžete v blízké době těšit.

1) Brzy vyjde další povídka z mé skromné tvorby. Možná bych mohla vydat i nějaké básničky, ale ještě uvidím.
2) Možná už někteří víte, že mám také youtube kanál, kde jsem vydala pár animací. Letošní rok byl pro mě téměř synonymem střihu, a proto uvažuji o založení nové rubriky, ve které bych vám ukázala video (animaci, anketu či filmeček) a zároveň bych k němu i něco připsala ze zákulisí natáčení, příhody a podobně.
3) A jako poslední novinku (překvapení) mám pro vás interaktivní příběh na pokračování. Úvodní téma mi můžete napsat do komentářů. Byl by to příběh či povídka na pokračování, ale aby jste nebyli jen pasivními čtenáři, vždy byste si mohli pomocí ankety nebo komentářů určit průběh děje, co se stane nového. Pokuď byste měli o takový příběh zájem, nezapomeňte hlasovat v anketě pod tímto článkem.

Tak, to by bylo prozatím asi všechno. Ještě jednou vám chci všem poděkovat a doufám, že se na tento blog budete rádi vracet.

Vaše PoprockCZ

3. A - Zlom za zlomem

18. června 2014 v 22:20 | PoprockCZ |  Ze života
Blíží se konec měsíce a s ním i konec školního roku. Už delší dobou jsem chtěla napsat článek, který by ho shrnoval, jenže jsem se k tomu nikdy nedokopala, a nebo jsem zkrátka neměla náladu. Psát takové věci s blbou náladou není dobrý nápad, protože by článek vypadal jako jedna kupa neštěstí a to jsem rozhodně nechtěla, protože takový tento školní rok rozhodně nebyl a ani tento blog neslouží k ventilaci mých pocitů, ale spíše k publikování pokud možno "inteligentních" článků. :)

Tak tedy...
Myslím, že tento školní rok byl hodně průlomový - tedy alespoň pro mě. Ano právě v této třídě 3. A (8. třídě) jsem si uvědomila mnoho věcí a dost se změnila. Nejen vzhledem, ale hlavně povahou a názory. Jen mě trochu mrzí, že si toho mí spolužáci vůbec nevšimli, tedy aspoň mi to tak příjde. Tím se ale moc zabývat nechci, spíše bych ho chtěla shrnout jak celek. Jak se změnil kolektiv a tak.

Začátek byl stejný jako předešlé dva roky. Jen se přes prázdniny pár kluků dost vytáhlo a i některé holky. Kámoši byli stále stejní, mí "odpůrci" též. Ve třídě vládla neutrální rozskupinkovaná atmosféra a každý se bavil s tím, koho dobře znal a nepouštěl se do hovorů s méně "spřízněnými" lidmi.

Jak čas postupoval přišly Vánoce, zlom. V tento okamžik se změnilo mnoho věcí včetně mě, ale nemyslím si, že by to mělo nějakou souvislost, jen se zkrátka událo mnoho věcí za krátkou dobu. Naše třídní odešla "na nemocenskou" a tím se změnili učitelé na několik předmětů. Dozvěděli jsme se, že pár učitelů odchází,... ale hlavně tak trochu se začalo rozpadat mé kamarádství s pár lidmi. Nevím proč, nejspíš za to logicky mohu já, možná se změnily dotyčné osoby... nevím, každopádně stalo se.

Koncem roku se ono přátelství téměř zcela rozpadlo, tedy vlastně nerozpadlo, raději to nebudu dále rozvádět. Zkrátka nastal čas, kdy jsem si začala ve třídě připadat hodně "přebytečná". Byla jsem taková ta nevýrazná osoba, které si vlastně už nikdo nevšímal. Holka s na holku podivnými zájmy, s výkyvy nálad, kdy jsem se snažila být, co nejpozitivnější, což se však časem přeci jen zvrhlo ve smutek. Sice jsem bylo hodně ráda, že mě konečně spolužáci přestali brát jako šprta, ale proslovy naší milé fyzikářky tento fakt opět začaly vyvracet - bohužel. Nicméně bylo to pro mě těžké období, fakt jsem se v třídním kolektivu necítila dobře a dokonce jsem velmi vážně začala uvažovat o přestupu na jinou střední. Díkybohu se nakonec toto špatné období ode mne odvrátilo, zlom byl myslím na konci třídního výletu.

Nyní si uvědomuji, že jsem se díky tomu nejdříve "nechtěnému a nudnému" výletu opět začala bavit s lidmi, kteří mě dříve neměli rádi, nevšímali si mě a nebo byli celý rok jiní - šílení. Přátelství je sice stále napůl rozpadlé, ale i tak jsem strašně moc ráda za jednu mou spolužačku, která se mnou vydržela už tři roky, i přes počáteční časté hádky (hlavně v prváku) a časté výkyvy nálad, nakonec se změnila na fakt skvělou kámošku, (která mě štve už jen občas :D). Sice dotyčná osoba, která zavinila onen polorozpad zůstala stejná, ale alespoň zapříčinila změnu kámošky.

Ve výsledku jsem sice moc ráda za prázdniny, ale na druhou stranu přeci jen ještě nezanevírám nad naším třídním kolektivem, protože jestli sedm fajn lidí zůstane aspoň z poloviny tak fajn, tak příští rok nemůže být tak hrozný. Obzvlášt jsem opravdu ráda za dva kámoše, se kterýma jsem se bavila hlavně v prváku a druháku, jenže se začátkem třetího roku začali chovat šíleně nebo uzavřeně, a tak jsme se úplně přestali bavit. Jenže teď... sedm lidí... dva kluci a pět holek... sedm různých povah a osobností a všem teď můžu věřit a pokecat si s nimi, no není to skvělé?

Díky všem (i když si to většina pravděpodobně asi nikdy nepřečte), že jsem se díky nim změnila k lepšímu. Díky všem, kteří se opět začali chovat jako lidi a se kterými se dá opět tak skvěle bavit. A ať už příští rok budeme mít za učitele kohokoli... mě už to je jedno. Možná, že se budu pět let trápit s fyzikou a chemií, možná, že se na pět let budu muset smířit s nepříjemnou třídní, ale naděje vždy bude. Vzhůru za lepšími zítřky! :)

To je ale rebel! aneb hrdinové dnešní doby

10. května 2014 v 8:30 | PoprockCZ |  Téma týdne
Někdy si říkám, jak moc těžké je být v dnešní době "jiný". Spousta lidí namítne, že když se chce všechno jde... ale. Myslím, že dnes je celkem těžké se jakkoli odlišovat od davu. Nemusí to být jen vzhledem či povahou, ale i zájmy. Když se to tak vezme, tak být "jiný" má své klady i zápory. Můžeme být sví, nepodřizovat se ostatním, být "free". Na druhou stranu však budete buď oblíbeni (v naprosto minimálním počtu případů) a nebo nenáviděni. Je to nejspíše nějaký lidský rys, že vše, co se odlišuje od běžných věcí nás přitahuje, ale zároveň to nemáme rádi. Proč? Ikdyž si to spousta lidí neuvědomí, většinou takovým lidem závidí. Závidí jim jejich odvahu, volnost a pevnou vůli. Tito lidé většinou také chtějí být "jiní", ale často na to nemají dostatek oné odvahy, a proto jim tedy nezbývá nic jiného
než nejjednodušší cesta, která je téměř nic nestojí a naopak je jen zanoří hlouběji do davu, do "normálnosti", tedy závist a nenávist.

Již delší dobou se zajímám o natáčení, střih a videotvorbu jako takovou, tudíž jsem pravidelný sledovatel mnoha youtuberů, především vlogerů a lidí, co dělají většinou vtipná videa či sketche, co mají dobrý nápad. Vždy jsem si myslela, jak tito známí a celkem slavní lidé museli být ve třídě oblíbení. Jsou veselí, kamarádští a většinou překypují skvělými nápady, ale skutečnost mě překvapila. Největší zlom nastává v období dospívání, tím ale myslím už opravdu dospívání (lidé kolem 18-23 let), což přibližně odpovídá střední škole (někdy i vysoké). Teprve v tuto dobu bývají tito lidé v širším kolektivu uznáváni a bráni takoví, jací jsou. Do té doby (základka, 2. stupeň a někdy i střední) jsou většinou nenápadnými členy, či "černými ovcemi", o které se v lepším případě nikdo nezajímá, či v horším je někdo pomlouvá. V této době (dalo by se říci dětství), to mají tito lidé velmi těžké, především musím zdůraznit druhý stupeň. V tomto věku je hold většina lidí ještě velmi povrchní a naivní, a tudíž mezi sebe nepříjímají lidi, kteří jsou zkrátka "duševně starší". Tedy takové lidi, co přeskočí většinu z naivní puberty jako jsou idoly, styl, móda a jiné cool novinky v různých oborech a místo toho se věnují tomu, co je baví a co má opravdu smysl.

Ti lidé, kteří jsou silní, vytrvalí, trpěliví a přežijí všechny tyto útrapy. Lidé co si jdou za svým, i za cenu vybočení z davu a mnoholeté osamělosti, získají ono pochopení právě až ve studentských létech. Tito lidé pak bývají nejvíce úspěšní a mnoho z nich si opravdu splní své dětské sny. Proč? Protože dokázali být "JINÍ" i přes všechnu nepřízeň okolí. Bohužel i mezi dospělými se najdou tací, co úspěšným lidem nepřejí, protože nevidí a nechtějí vidět jejich dlouholetou snahu a vynaložené úsilí a zkrátka jim opět jen závidí, či je nenávidí. - Kruh se uzavírá.

Nakonec snad stačí jen říci: Nebojme se být "jiní", bude nás to stát mnoho úsilí, ale když to dokážeme, vše se nám vrátí.
Závistivcům bych zase vzkázala: Dejte "jiným" šanci, není na tom přeci nic špatného, a s trochou snahy a píle se mezi ně můžeš řadit i ty!

Čas

23. dubna 2014 v 12:21 | PoprockCZ |  Ze života
Dnes to bude opět trochu na zamyšlení. Doufám, že vám tento článek něco přinese nebo vás inspiruje.

"Čas plyne pomalu a přeci vše rychle utíká. Nevíme, co dělat, nudíme se a přeci máme pocit, že nic nestíháme. To jsou paradoxy života, jenž každý z nás denně prožívá. Zkusme se nad tím někdy zamyslet, zastavit se v průběhu událostí, sednout si a v klidu upíjet čaje. Zkusme se uklidnit, zhluboka se nadechnout. Zkusme žít…"
- Citation from my modest collection.

Řinčení budíku tě vytrhne ze sladkého snu. Vstáváš, rychle se oblékáš a narychlo chystáš snídani. Po krátké hygieně na sebe hodíš kabát a s taškou na zádech běžíš na zastávku. Zde prostojíš dobrých deset minut, protože autobus má zase zpoždění. Po tom, co na řidiče vychrlíš název zastávky s přívlastkem studentská, usedáš do zadních řad sedadel. Nyní přichází ona půlhodina nudné a zdlouhavé cesty. Při výstupu již hledíš na hodinky a přidáváš do kroku. Ve škole následuje rychlé přezutí. U vchodu do třídy tiše pozdravíš spolusedícího a rychle zasedáš ke svému místu, kde se dnes zcela výjimečně nachází i židle. Z tašky rychle vyhrabeš sešit a láduješ do sebe desítky anglických slovíček. Tento proces se opakuje před každou hodinou až do chvíle, kdy konečně zazvoní zvonek na oběd. Cestou ještě zpytuješ svědomí, kvůli tomu, že jsi opět pokazil většinu testů. Už od vchodu do jídelny se táhne dlouhá fronta. Nesnášíš to úporné čekání a předbíhání staršími spolužáky. Po tom, co se na tebe konečně dostane, zjistíš, že vlastně není o co stát a tak jen pár minut sedíš nad podivně vypadajícím jídlem na talíři. Cestou z jídelny opět zpytuješ svědomí, tentokrát však kvůli tomu, že si se na dlouhou frontu nevykašlal. Na hodinkách zaznamenáš půl druhé hodiny. S povzdychem zamíříš do knihovny, kde tě čeká další čekání. Po dvou hodinách konečně zamíříš k budově, ve které se každý týden setkává pár kámošů - do kroužku. Prožiješ super dvě hodiny, které rychle skončí a ty už zase běžíš na zastávku. Tentokrát jen tak tak dobíháš k odjíždějícímu autobusu. V sedm hodin odemykáš dveře domu a vcházíš. Hodíš tašku na zem, rychle se převlíkneš, osprchuješ, najíš a vyřídíš pár neodkladných emailů. Kolem jedenácté hodiny konečně ležíš v posteli a snažíš se usnout. Snažíš se usnout, ale nejde to. Stále totiž musíš myslet na to, že tenhle nekonečný kolotoč budeš absolvovat zítra, pozítří, týdny a roky stále znova. Ano, zítra tě zase vzbudí protivný budík, rychle budeš spěchat do školy… Celý den se nezastavím, říkáš si, ale ve skutečnosti si se vlastně polovinu času nudil. Seděl si v autobuse, usínal při hodině, čekal ve frontě, četl v knihovně a opět seděl v autobuse. Čím déle nad tím přemýšlíš, tím více ti dochází, že tento bludný kruh je nekonečný. "Nekonečný? Jak pro koho," ozve se někde v hloubi tvé mysli. Uvědomíš si, že všechno čekání a pospíchání by se dalo spojit. Kdyby se totiž rychlost a čekání spojilo, vznikla by jakási pohoda. Nikde by se nečekalo a zároveň by se nepospíchalo, nějak to přeci musí jít ne? Možná ano, ale ne v této době, při tomto režimu, který je celý postavený na "stresu a nudě". Zajímavé, pomyslíš si a pomalu se ti začnou zavírat oči, usínáš. Usínáš s příjemným pocitem, že jsi alespoň těch pár minut využil a zamyslel se. Věřme, že se více obyčejných lidí zamyslí a tím se možná někdy dočkáme oné "pohody", kdo ví.

Kam dál

* Created by PoprockCZ - 2013 (Kopíruj pouze s odkazem: www.poprock-blog.blog.cz)